Ó sladká hvězdo, každý den
která mi hledíš do oken,
mé střežíš bdění, zlatíš sen!
Démante z kštice Venuše,
sny lásky v snivé předtuše
mi házející do duše!
Ty zlatý květe rajských niv,
tak plát a smát se, nebes div,
já neviděl tě jaktěživ!
Ty žhavá jiskro prasvětla,
z vesmíru výhně vylétlá,
proč v okně mém jsi vykvetla?
Či seraf noře hlavu v jas
tě s křídel v brázdy nebe střás
v ten záhon věčných sedmikrás?
Teď jako safír modravá,
tak líbezná, tak laskavá
mi kyneš z nebes mlhava!
V mé dumy sladká odpověď,
ty jemným nachem házíš teď
svit opálový v mlhy změť.
Ó, hvězdo lásky, sladkých dum,
tě potok zná i stromů šum,
kde rtové sklánějí se k rtům!
Tě mezi růží tisíci
též dobře znají slavíci
i světlušky v tmách tančící!
Když retu ret se dotýká,
na péro slétáš básníka,
když perel šňůrku navlíká.
A nejlíp hoříš, blesk a kmit,
v milenky oku, slzí třpyt
když září svou chceš zastínit.
Tu v žárné slze skaneš v ret,
jak rosná krůpěj padá v květ,
tu básní lásky zvučí svět!
Ó, sladká hvězdo, každý den
mi plaň a hlediž do oken,
mé bdění střež, můj vyzlať sen!