Ční vpravo komín továrny
jak pozvednutý prst
a z nízké pod ním kovárny
dští jisker žhavých hrst.
Ty cestou mou se míhají
jak hvězdné jepice,
se stíhají a sbíhají
a hasnou záříce.
A nové v těsném chomáči
jdou vzápětí zas jim,
co kraj se do tmy obláčí
spjat v saze, kouř a dým.
Na prahu chaty u dveří
hra stínů mlhavá,
máť ve komínu zášeří
své dítě uspává.
Jak jisker dešť se nachýlí,
zřím mladou její tvář,
když osvětlí ji ve chvíli
ta přelétavá zář.
Z té jedné světlé vteřiny
mně obraz v duši pad
a kouzlem něhy matčiny
tam svítí napořád.