Ty, anděli, jenž tam u lásky zřídel,
hvězd pršky rozhazuješ na blankytě,
co nám jich svit? Nás utaj v stín svých křídel,
ať můžem sníti dlouho, tiše, skrytě!
Hvězd čarovnějších zářná dráha mléčná
nám vespol z očí v duší propast svítí...
Spusť křídla svá! Ať noc je nekonečná! –
Jaks ubohý, ty nevíš, co jest žití!