V ráz celá krajina dnes změněna!
Idylka v tragickou se prosu hatí!
Z tmy prozvukuje hromu ozvěna,
červánku proužky obzoru lem zlatí.
Jich rudý sled mrak chvatně polyká,
jsa hydře roven; u rybníka v sítí
svou slední notu chřástal zahýká,
a celý kraj se v šera propast řítí...
Již nerozeznám chaty v topolech.
Ty vichrem zmítány se prohýbají,
a ve titánských s živly zápolech
se v rukou obrů třtinami být zdají.
Těch obrů nezřených zde bouří roj,
jich páže z mraků chumáčů se šinou,
hrom – jejich hovor, hlásá vzpouru, boj,
z jich pravic blesky v kotoučích se řinou.
Jak z hloubi duní to, se odráží,
mře v dálce kdes a rychle zpět se valí,
jak obři by již nebes zápraží
se dotýkali... v směs vše splývá v dáli.
Má stezka jest již ručej. Horský mlýn
hrom přehlušil, jak obrovitou houbou
by kraj byl smyt, na všecko padl stín
a všecko dýše úděsem a zhoubou.
A nevím, jíti mám-li vpřed či zpět,
tu do topolu přede mnou blíž sítí
pták ohnivák, blesk, ve plápolu slét’
a topol hořící mi v cestu svítí!