Den splýval tišší a tišší
ve soumrak večerní,
do loubí sešli se mniši
v zahradě klášterní.
Tak mlčky seděli spolu,
červánek listím plál,
jak seděli kol stolu,
po habitech jim hrál.
V tom zazněl s klášterních věží
zvuk hodin; opat děl:
„Zas prch’ den vonný a svěží,
ten zvuk mi sladce zněl.
Mámť nejraději zvonu
ten vážný, truchlivý hlas,
jím věčnost zvedá svou clonu
skrz masku svoji, čas!“
Tím dána k hovoru látka
a bratr Bruno hned:
„Když skřípnou klášterní vrátka
a za mnou celý svět,
to nejsladší mi hudbou
ten smutný skřipot vrat,
jsem smířen se svou sudbou
a s anděly jdu spat.“
A bratr Gilbert pravil:
„Mám rád, když nespoután
řev zimních vichrů zavyl
do žalmů, do varhan.“
A bratr Fulgenc zase:
„Mám rád, když jásá dav
ve trub a kotlů hlase,
buď nový opat zdráv!“
A bratr Šimon: „Sladká
to pro mne hudba je,
když z láhve letí zátka,
s ní letím do ráje!“
A Norbert, bledý jak stěna,
jen jako v snění vzdech’:
„Mám vítr rád, když stená
ve trávě po hrobech!“
Jen mladý novic jeden
stál mlčky u stromu;
v čem slyšel on znít eden,
to neřek’ nikomu.
On slyšel v podvečer stmělý,
a toho zvuku se lek’,
za klášterní zdí jak zněly
dva rtové v polibek.
A zatím se docela ztmělo
a světlem vzplanul chrám.
Vstal opat – přejel si čelo:
„Jest čas jít’ k nešporám.“