Jak mroucí vzpomínka se nad západem chvěje
to slunce hasnoucí a zírá bez naděje
v bor tichý, ztemnělý schnoucími větvemi;
pro mlhu nevidím juž cestu před očima,
mně vlastní slza dí, že blíží se juž zima,
že svadly moje sny jak listí po zemi.
Ves v šeru pode mnou se v noční mlhu tají,
tam okny chatrčí juž světla prokmitají,
tam blaženost a mír při krbu rodinném;
na prsou ženy muž tam na vše zapomene,
tam mladost nad dětmi kouzelné duhy klene,
tam svadlá naděje zas klíčí sladkým snem.
Krb rodinný a mír... Ó tklivá, krásná báje!
kdo s bohy vešel v boj, by urval jim kus ráje,
ten štěstím domácím se sotva skonejší!
On může ku hvězdám svou duši v písni vznésti,
bouř, hrom a vichřice dá peruť jeho zvěsti...
žel! v srdce hlubinách je stokrát bídnější!