Kraj v mlhu stopen, stíny rostou dále i věnec z růží, v kterých slunce zhaslo, svou rukou sňaly vyšehradské skále, a co se jisker nad vodami třáslo,
jak lesklých slz, v nichž den se loučil s zemí, vše pod němými skryly perutěmi. Na věže města a na stěžně lodí, na strom a keř svůj temný závoj hodí,
a tam kde celý obzor nezahalí, tam aspoň vlnu tmavší barvou zkalí. Hle, jejich tlum se k lodi naší žene, nuž blíž jen, blíž, vy sestry tmy a snění,
mých vzpomínek číš juž se valem pění, mé srdce pro vás vždycky otevřené! A nad námi jak v jeden mrak se slily, juž od břehu jsme s lodí odrazili.
A vlnou temnou jak jsme zvolna jeli, protější břehy víc a víc se tměly, tu obrys města v plné šero ztracen, tu světlejší, tu sporým světlem zlacen
v zeď husté mlhy zvolna se rozplývá, z níž černá věž neb strom bezlistý kývá. A stíny, mlha, tma a v řece pěny, oblouky mostu v dálku napřaženy,
i vesla tiché, jednotvárné rány, vln šplíchnutí a zaskřípání voru, hrad s domem v modré dálce na obzoru, jenž zdá se chvět jak z mlhy obraz tkaný,
i světla, která vzplála osamělá a rudým třpytem na vodách se chvěla, s druhého břehu rysy dálných věží, jichž velké stíny na hladině leží,
na nebi hvězda, jež se z mlhy zvedá a hravý obraz svůj na vlně hledá, a z lodí smích a zvuky známých hlasů a vlastní duše měkkých stínů plna,
vše nyní zvoní jako o břeh vlna v mou píseň báje dávno zašlých časů. Na kraji lodi stál jsem v zamyšlení a zíral, jak se ztemnělý proud pění,
jak z ruky plavce náhlým vzmachem veslo tmou zablesklo a do hlubiny kleslo, tu dlouhý svit a juž se za ním stmělo... Jak myšlénky a tužby v srdci sirém
kol něho vlny zakroužily vírem. Ó což to veslo vlnám vyprávělo! a vlny zas, ač ňadro jejich zrylo, mu pověděly vše, co v nich se krylo
a chvíli spolu šly jak staří známí. V tom z objetí jim veslo lítlo spěchem tmou blesklo jako pramen nad skalami a vlny za ním zachvěly se vzdechem.
A veslo opět v ně se ponořilo, na vodě širé kruhy utvořilo, ty rostly dál a v ztrácení se chvěly a vlny veslu znova vyprávěly,
a veslo šplíchlo, proud mu v souhlas šuměl a jejich řeči zpěv můj porozuměl. Ba veslo s vlnou staří byli známí. Před nedávnem se veslo nad skalami
stěn Šumavských jak hrdá sosna pnulo, co vln tu hnáno v spěchu nedočkavém od zřídla svého v stínu jeho tmavém si unavených rádo spočinulo!
Tam stála sosna řeky nad kolébkou, zdroj Vltavy svou střehla chvojí hebkou, s kořenem jejím vlna mladá hrála a v koruně jí bouře nocovala.
Tu přišla řeka, sosně vyprávěla, kde cestou jaká skalina se tměla, o zdroji svém, o vlnek čilém spěchu, o bájných květů čaruplném dechu,
o hvězdném kmitu, větví rozloženou, jenž hrával její krystalovou pěnou, o blescích zoře, o růžích červánků, jež lehnou skalám do svraštělých spánků,
o zlatých kapkách rosy na pažitu, o leknínu, jenž vzdychá v luny svitu. A sosna opět vlnám za výměnu, když pěnou svou jí stříkly do kořenů,
by zchladily ji v slunce palném žehu, zas vypravuje o skalnatém břehu, kde vyrostla a na němž lpí svým žitím, a povídá, jak motýl spěje kvítím,
jak běží brouk a vyhřívá se v písku, jak ptáče s písní letí ku křovisku, jak větry přijdou a přátelským slovem se uhostí pod šumným jejím krovem,
jak na ní hrají, dělí se a pojí se houpajíce na zelené chvoji; jak letí kolem stíny, mlhy, páry i pestrých mraků poletavé tvary,
tažného ptactva tichošumné tlumy, dech jeseně i letní bouře dumy; a na vršku, kde tmí se chumáč snětí, kam ani paprsk slunce nedoletí,
jak orlí hnízdo mláďata svá tají, s nímž větry jen a blesky pohrávají! A veslo šplíchlo a vlny se chvěly, když o mladosti svojí vyprávěly,
o Šumavě, o hvozdech černotmavých, o hřbetech hor i o lučinách smavých. Ó jaký div, když veslo tmou se blesklo, že též mé srdce po Šumavě stesklo?
Po mechu hebkém nad skaliska srázy, zkad v rokli ručej pěny svoje hází, po dráze orla, jenž se v mraku tratí, po sosně skal, po šípku na souvrati,
po studánkách, jež přes oblásky zvoní, po spoustách mlhy, jež se nebem honí, po vzkřeku orlů, po skřivánčím plesu, po jahodě, i po skal chudém vřesu,
po písni pralesa, jež hučí v kraji, když větry křídla sporná rozpoutají, jenž v skalách počne a v údolí hřímá a v zvuku svém báj všehomíra jímá,
bol přírody, bol lidstva, boj i spása v níž zápasí, vře, burácí a jásá! Kéž vrátil bych se opět do Šumavy, kde mladosti sen hrál mi kolem hlavy,
kde nadšením má mysl byla jata a písni mojí rostla křídla zlatá, kde myšlénky mé nad oblohu spěly, že povzlet jich mně orli záviděli!
Jak rád bych nyní všecko, všecko ztratil, co štěstím zove srdce nedočkavé, jak v boru tmě a v luk zeleni smavé bych rád k pramenu mladosti se vrátil!
Jak objal bych a prosil každou sosnu: Šum, zkolíbej mne dětství mého do snů! Jak rád bych kleknul ke každému zdroji: Ó schlaď mé rty a vrať mi mladost moji!
Jak zlíbal květ bych v jara luzné kráse: Jen dechni na mne, ať jsem šťastným zase! Jak orlu řek’ bych, jenž pad’ mezi skály: Leť, na svá křídla vezmi moje žaly,
je dones k slunci, ať v něm září vzplanou a v zlatých tonech v srdce moje skanou! Jak v lesu tmě, kam slunce nedonikne, kde táhlým zvukem sotva tetřev vzlykne,
kde kmen zaduní zřícen vlastní tíží a trosky svoje v černých vlnách zhlíží, kde přes vody se plaše stíny loudí, v jichž chlad ni zpěvné ptáče nezabloudí,
kde temné vzdechy ze skal znějí echem, jak věčnosti by dotýkány dechem, kde příroda spí v nedotknuté kráse, jak rád k modlitbě spjal bych ruce zase!...
V tom skříplo veslo – na břehu jsme stáli, mé sny a tužby v tmu se rozplývaly, jak obláčky na západ veslující, když hasnou v nebes hlubině se tmící.
Ó plaché sny! když blaha číš se pění, tak skane do ní slza utrpení, tak píseň svou má každé srdce hnutí, svůj odlesk hvězda, sen své procitnutí...
Cookies on Poetry Cove