V břeh vlny bily v jednotvárném šumu,
vzduch šerý byl a nebe ocel šedá.
Nesmírný obzor vnořen v tajnou dumu,
jak město drtil by, jež z lodí tlumu
se v stínech na pobřeží v mlze zvedá.
Nesměrnosť všude! – Duch se chvěje, trne...
Ohromné lodi v dálce jsou jen body,
a město, mraveniště nepatrné,
a vidíš skoro, jak noc, jež se hrne,
je shrne v jeden příval tmy a vody!
A zdá se ti, to město žije, dýchá,
a sní, že v noci v bouři vln a hromů
to velké moře, jež se dme teď zticha,
v své trosky jeho paláce vše smíchá...
Sám chvěješ se... dnes nechce se ti domů.