Zda všecko není lichý sen?
se každý večer ptám,
když v posled všemi opuštěn
u stolu sedím sám.
Byl vlídný úsměv sladkých úst
i přátelský byl kyn?...
vše zmizelo a zas jen půst
a zas jen tiš a stín.
Co křídel v let se zvédalo,
kam hled’ jsem, ze všech stran,
co nových plachet hledalo
směr v dálný ocean!
Vše bylo, vše zhlt’ všední shon,
u stolu sedím sám,
jak prasklé struny chvějný tón
zní echo – přemítám...
A dím si: Nuže, básníku,
ty tóny v báseň stkej,
a z jásotu i ze vzlyku
je v moře rozpoutej!
Však odpovím si obratem,
než k peru sáhne dlaň:
Ne, v listí sněhem zavátém
jen mlčí mroucí laň.