Den krásný dozněl jako hudba tichá.
Jak ptáče, které v teplém hnízdě dýchá,
van táhne vlahý stromů korunami
a sladší tam, kde milující sami
sny věčné lásky šeptají si v ucho.
Je chvíle, v které, okřídlená tucho,
se z citů popelnice zvedáš bolná!
A kterak měsíc roste v nebi zvolna,
ty vzrůstáš rovná božské ku lilii,
jíž kořeny se v krvi srdce kryjí,
leč kalich k nebi spěje dál a dále,
až hvězdy v nesměrnosti neskonalé
jak rosné brillanty se chvějí na ní.
Mám tebe v duši a nedýchám ani.