V ohni vlastním slunce zlaté
pozdřímlo si, stoupá z růží
opojivý, těžký dech,
chví se, mladá ňadra úží,
s vzdechy políbení mate,
jež se chvějí na ústech.
V zenitu plá měsíc plný,
stříbrné své skráně chýlí
v tmavé větve topolů,
a lilijí u vod bílý,
jak zčeřuje černé vlny,
plamen hoří na stvolu.
Hvězdy! Hvězdy! Moře! Davy!
Spících stromů hustým loubím
světlošky tak nezáří.
Víc jich! víc jich! Polem, doubím
rojí se, jak slz proud žhavý,
noci, tvojí po tváří!
Ticho. Pták si v hnízdě hoví.
Vítr nehne vrškem sosen,
v nichž spí zlatá záplava!
Ticho to, jímž svět jest zrosen,
milujícím více poví
nežli píseň jásavá!