Zas konečně jsem dočkal se té chvíle,
kdy mohu sníti hlavu u tvé hlavy
a večerní se dívat do záplavy,
zřít, modrem jak se nítí hvězdy bílé.
A zase ptát se: Jsem-li bližším cíle?
A jsem-li v skutku, je-li cíl ten pravý?
V mé hlavě tmí se, stínů davy, davy
se hrnou ze dna duše zasmušilé.
A skoro chvím se. Náhle však mi lékem
jest pohled v zrak tvůj, ten mne pochyb zhostí,
o dno mé duše rosou klidu zvoní:
„Ať lásky mé květ v srdci tobě voní
svým věčně svěžím, nekonečným vděkem,
on poesií tvé jest povinností.“