Večer.

Když v safirovou rakev lehne slunce, nad rakví vzplanou k věčné stráži hvězdy a truchlící jak vdova, bledý měsíc bdí v smutku sám až v konec dlouhé noci,

kdy nad vzkříšením vládce v divém plesu sám zbledne, zhasne přemožený láskou. Ó duše má, ty živena jen láskou, ó písní mojích zářící ty slunce!

jak vyznávám to, hrdý v sladkém plesu, ty, když mi hasnou všeho štěstí hvězdy, mi svítíš dlouhou, nekonečnou nocí jak vlídný, klidný, konejšivý měsíc!

Jak v hoři těžkém lkal jsem mnohý měsíc, než jako anděl draka svojí láskou tys v srdci zdrtila mi chmury noci, změť příšer, nad něž vyhouplo se slunce,

než rozsypalas nitrem mojím hvězdy, než hnus a nechuť ustoupily plesu. Sám šel jsem tmou, jen vydán vášní plesu, v mých slzách nových vždy se shlížel měsíc,

až oči tvoje, dvě zázračné hvězdy, v svět poslané tou kouzelnicí, láskou, mi vzplály, že jak Pars, jenž vítá slunce, jsem roztáh ruce v dík, že konec noci.

Ó, velké kouzlo mystické té noci, kdy na mých ňadrech ve andělském plesu mi vzplálo štěstí nehynoucí slunce, kdy vášeň žárná, jak v úplňku měsíc,

ti zakrývajíc oči spité láskou, v klín nahý všecky nasypala hvězdy. Ó, buďte požehnány, zlaté hvězdy, jež onou, jedinou jste táhly nocí,

kdy vykoupen a vrácen žití láskou jsem vítal štěstí, jak pták hnízdo v plesu, buď žehnán ten, jenž provázel vás, měsíc, na dráze mlečné nežli vyšlo slunce.

Ó, čím je slunce, když duch, sytý láskou, kol rozhazuje hvězdy ve svém plesu, až stráví se jak měsíc v konec noci!