Zas hoří lampa má a praví:
– Hned s duše svojí všednost střes,
jen doma, doma život pravý
vždy, včera, zítra jako dnes!
A s duše náhle tíseň prchá,
cos hýbe se a zvoní tam,
a dýchá jako květů sprcha,
a třpytí se co drahokam.
Kdos jizbou jde, jež v šeru dřímá;
já nepozvednu ani skráň,
a přec mou duši radost jímá:
tak rázem v slunci jásá pláň.
Já nepozvednu ani hlavu,
leč jejích očí tichý jas
mi v srdce pad’ jak ve doubravu
do páry jitra ptáků hlas.
A cos mi kývá, volá, zpívá:
Ó rychle zaplaš s duše sen,
jsem v tobě věčně mladá, živa,
jsem nesmrtelná, pochop jen!
Jsem jako broskev zamlžená,
ó rychle utrhnout mne spěš,
dnes poesie, zítra žena,
však láska vždy – jen ty když chceš!