Kdy k sobě přisedneme,
až v jizbu padne večer,
co z ulic matné stíny
se okny pořinou?
Kdy v zrak si pohlédneme
a ruku stisknem večer
a srdcí do hlubiny
rty k rtům se přivinou?
Kdy všecko sobě řeknem?
Ach, život za ten večer!
Ó slyš, jak smutně zvony
sem duní z předměstí!
Vlastních se stínů leknem,
jež v jeden splynou, večer
ať cítí za nás ony
pohádku o štěstí...