Tu chvíli chyt’ jsem jako zlatou rybku a jako lesklé, třpytné její šupiny tak čítám prchavé a hravé vteřiny a lehké co květ růžového šípku.
Mám verše psát? – Kde jsou? A přec, můj bože, co vřelo v hrudi jich po týden celý! Je darmo hledám, nevím, kam se děly, tam cigareta kyne, číš a lože.
Snad sníti jen a zavřít oči zvolna a nechat vzpomínku, ať plesná, bolná, si hraje na mé duše slunném povrchu, či lépe cit svůj blouznivý a plachý
odívat v básně drahokam a nachy, či výsměchu jej dáti pod sprchu a pouštět klidně modré vločky dýmu, se vysmát verši, obrazu a rýmu?
Tam fotografie a rytiny. Mám sáhnout k nim? – Tam dopisy mé ženy, mám čistou ryzostí jich osvěžený se vrhnout v lásky bezdné hlubiny,
snít o mladosti? – Nevím. – Aj tam kniha, svým zdobným hřbetem, jenž se v slunci míhá, mne láká. Čísti verše, jaké štěstí! toť plný pohár jeho ke rtům nésti.
Leč který z pěvců, jenž mi krášlí žití, má údělem té krásné chvíle býti? Zrak těká po knihovně – léta minulá se svazky knih se za mnou zvolna šinula,
ta knihovna, ta se mnou rostla časem můj život hovoří z ní družným hlasem. Dál v cizí světy! Tam stoh časopisů. Pryč – nechci potopit se v kalném hnisu,
jejž lidstva rány rozjizvené denně na povrch tlačí, v chmurné této pěně je ovšem pravdy moc, však více špíny, a já jsem dnes tak božsky, božsky líný.
Vím, půjdu hrát si s děckem svým a vstanu, tam nalézt měl jsem rosu, nektar, manu té volné chvíle, rychle pokud čas. V tom bijí hodiny, slyš, ráz a ráz,
je po všem. – Snění, verše, vše je dým! Kéž podruhé v čas budu chytřejším! Tu chvíli chyt’ jsem jako zlatou rybku a jako lesklé, třpytné její šupiny
mi vyklouzly ty krátké, hravé vteřiny, tak lehké co květ růžového šípku.
Cookies on Poetry Cove