Z kajuty dusného jsem vyšel vzduchu,
sám palubou jsem krokem rychlým kráčel,
zřel na směr cesty, jak se vlnil, stáčel,
a naslouchal vln tajemnému ruchu...
Loď spěla tiše jako koráb duchů,
svit jitra vlny rosným leskem smáčel,
za lodí jisker dlouhý řetěz vláčel.
Vzduch ostrý každý hlahol nes’ mi k uchu.
U kormidla jak přeludy se tměly
dvě postavy – loď jako bez života...
Mne schvátil děs... Kol velký obzor celý
spal v bledé páře, a já cítil v hrudi,
jak tklivá, sladká skřivánčí je nota
nad klasy u nás, když se jitro budí...