Mně zdálo se, ve snu plakal jsem,
však byl to divně sladký pláč,
do snu já zlákal jsem
s osudem falešný hráč,
co bylo drahé, ba nejdražší,
co bylo krásné a nejkrasší
a jat tím snem
sám byl jsem nejblažší spáč.
Mně zdálo se, že slzí proud
tek’ valem před podušku mou,
já vstát chtěl, nemoh’ však se hnout,
chtěl volat, hlas byl škrcen tmou;
já cítil jen vlhkost ve oku,
slz něhu v srdce hluboku
a prost všech pout
jsem jásat chtěl, bylo mi do skoku.
A já se duše svojí ptal:
„Ký divný život je tvůj?
Jakbys šla hvozdy a stínem skal
a kdos křik’ za tebou „stůj!“
Jen poprvé tě zakřikne,
na vše si člověk uvykne,
na radost i žal,
však odkud jen, proč jen ten sladký pláč můj?“ –
A Psycha děla klopíc zrak,
jímž kmital slzný jas:
„To všecko štěstí, jež stopil ti mrak,
se vrátilo mi zas.
To drahé mi, ba to nejdražší,
to krásné a to nejkrasší
nediv se pak,
vše ve mně žije, nic nezhltil Čas.“