Tak žila a snad žije posavad,
květ v skleníku, jenž marnou touhou svad’
po slunce záři vzpjav se lepších pásů;
zda ovane ji stáří mrazný chlad
a zdeptá zcela její svůdnou krásu?
Zda jako ve moderním klášteru
se pohřbí v zámku svém tak sama, sama?
Zda tichou elegií skončí drama?
Zda citů bouř a vášně nádheru
vylhaným klidem resignace sklamá?
Či banalnější bude konec všemu?
Snad cestující jakýs dobrodruh
se namane a vášní kvas a ruch,
kdy v slabé chvíli neodolá jemu,
ten přírodě jen splatí starý dluh?
A sevšední teď zcela, zcela, v dým
se rozplyne, co v bouřných hřmělo snech
a s farářem a správcem šedivým
hrát karty bude v dlouhých večerech,
jich trpělivé snášet vrtochy
a babám ze vsi plésti punčochy?
A umře tiše duše vzácná, zbožná
a oplakána? – Inu, vše jest možná!