Ó kdyby aspoň mrtvém po manželi
jí bylo děcko zbylo – jistě celý
by vyplněn byl její život tím,
vše tužby, snahy, vášně cíl by měly;
tak ale všecko: zbytečnost a dým.
I viděla se často v dumě svojí,
jak nakloněna nad kolébkou stojí,
kde smálo se co jabloňové poupě
to drahé dítě, chvilku ve snů roji
vše měla, co jí nepřál život skoupě.
Však darmo, slza její zřítelnic
v poušť zapadla a hluchou samotu,
svou v zrcadle jen bledší zřela líc
a v srdci nic a v budoucnosti nic...
Ó těžko zvykati tu životu!