A piano zas ztichlo jako dříve
a prachem pokryly se stohy not
a samoty zas bodající hrot
jí zrýval nitro bolestné a snivé.
Ji lákaly zas chvíle mlčenlivé.
Tu sedávala dlouho, dlouho v lázni
jak druhdy Anna Odyňcova nahá,
pod sprchou démantů cítila v bázni,
že cizí, chladná ruka po ní sahá,
a čekala, až chodbou kroky zazní.
A byla by se nedivila nic,
by z nenadání povolily dvéře
a vešel, kdo? To nevěděla! V šeře
jen rostly stíny, houstly víc a víc
i dívala se jimi na měsíc.
Nad parkem vycházel ten v bledé kráse
jak démon, který svedl Tamaru,
a slyšela – krok chodbou rozléhá se...
a chvěla se pod vlivem rozmaru
a stála s hrůzou ve měsíčném jase
a viděla, jak zvolna ze zrcadla
jí naproti tvář jako její kyne,
však bledší trochu, dlouhým hořem svadlá,
pod okem větší kruh a líčka vpadlá,
vše na ní přísné, hrobové a stinné.
A děs ji schvátil, schoulila se zas
a chtěla prchat; z parku staré buky
sem kývaly a z dálky drsný hlas
zněl jelenů, byl říjen; měsíc zhas’,
však v srdci jejím rostly nové muky
a rostly jako moře, moře, moře!
Ach, k čemu žije, krásy svojí slední
nač zbytky žárlivě tak střeží? Ke dni
květ jejich nevzplá, nezrosí je zoře
tvá, lásko! – Vše jest hloupý život všední!