A brzy v koutě pohozena kniha jest poesie hluchá citů víru, ji schvátila zas ona stará tíha, a nikde odpočinku, nikde míru;
a vrátila se zase ku klavíru. Ji nejvíc lákal starý, dumný Bach v té zbožnosti, ač sama nevěřila, svou duši v azur stápěla a nach,
to bylo jako orlích křídel vzmach, v tom byla veleba a klid a síla. Pak Schuman přišel, samý nerv, jenž bolí; Liszt, vůle železná, jež citů zvonky
se obepíná, thyrs, na jehož holi se vinou samé hyacintů stonky (jak Baudelaire dí, děd satanské školy). A v posled Wagner, otevřené jezy
to sporných citů, píseň nekonečná bez konce, hranic, oceán bez mezí, jenž rozlévá se nade břehy věčna a kořenem svým v srdcích lidských vězí.
To Wagner, Wagner démonický duch (jenž má jen jednu chybu – Němcem jesti). Slyš, Tristan s lsoldou; v jak čarný kruh tě chytne něha! Jak by mluvil bůh,
to Parsifal... ó sny, ó touhy, štěstí! Co chce ta hudba? Rcete, odkud prýští, v ní kvílí duše lidí moderních, ty aspirace v temný život příští,
v nějž nemůž’ věřit rouhavý náš smích, a onen půvab, kterým láká hřích. Ó vino, dříve kletbou Eumenid, teď pikantní jsi pouze pochoutkou,
jíž zostřuje se znova apetit, jsi absintem, aneb jsi pokroutkou? Jak sladko dnes je z tvojí číše pít! To neznámé: Zda věřit nebo ne?
to láká. Bude odměna či trest? Zda v neznámu tam duše utone, či motýl vzletne v číši zlatých hvězd? Ó tušení, kde cíl, kde pravda jest?
Ó mystické ty slovo: Vykoupení! je třeba vskutku tvojí křestné vody? Jsou slzy to, je básníků to pění, ty duší mystické a svaté hody?
Ó zněte tóny v bouřném rozvlnění, ó zněte stále, duch tu cosi hádá, co každé vyhýbá se definici, z vás mystickou si temnou kuklu spřádá;
jak vzletne z ní? Zda cherub jásající či fantom bledý, bědný, zoufající?
Cookies on Poetry Cove