A opět sáhla ku knize a básni, vás pozdravila znova, luzní snové! Jak zakleta by byla v zámku, dnové jí tekly v lektuře na oko šťastní
vždy krásy v lůně chovajíce nové. Ne staří mistři nesmrtelných zpěvů, ne Byron, svrchovaný kníže hněvu, ne Dante s obočím, jež peklo zřelo,
ne Milton ani Göthe – na úlevu jí pěvců jiných jiné kouzlo pělo; těch moderních, těch synů naší doby, těch nervosních těch svědků naší mdloby,
těch podrážděných, kterým vše jest všední, i vzdoru síla, kolébky i hroby; těch mystiků, jenž temní, neprůhlední jen dojem jako plachou rybku honí,
jen vůně líčí a jen hudbu píší, jichž rým jak divná evokace zvoní fantomu zašlých, kteří nenakloní se v lásce k žití, kteří pouze dýší
ve vzduchu prosyceném sladkou plísní, jenž vzbouzí hmoty tajný život vnitřní, lesk brokátu a hedvábu šust třísní po úbělu, mdlý zákmit hvězdy jitřní,
jenž chtějí každý záchvěv chytit písní; těch, kteří v slovu myšlénku již vidí a barvu, hudbu, života dech, vůni, jenž rytmus s rýmem v lehkém tanci řídí,
jak motýlů a much rej na výsluní; těch, místo slávy jenž dnes výsměch klidí. Tu Verlaine sfinx, jež čeká na odvetu. Tu Tailhade, jehož písní sad je v květu,
pod jehož myrtami je sladké snění, a Bourget, jako motýl třpytný v letu, a hořký jako zrádné políbení. Tu Jean Moreas s plísní samých hrobů
a Darzens se samými stíny noci, a Rimbaud, který banalnost a zlobu svým veršem deptá v prach a ve porobu, v jho k němuž obrazy jdou jako k otci.
Tu Vigny, děd všech, který ve mlčení se halí, jako stoik plný žluči a hrdý, mramorový v utrpení; tu Baudelaire, v němž serafinů pění
si klesá s pekel kletbou do náručí; a císař všech na trůnu nudy němý tu Mallarmé, jak přelud mezi všemi, jak Farao do dálky prázdné hledí,
co verše jeho perel ručejemi se hrnou v noc a zní bez odpovědi. Ó pěvci ztracení, pějící hluší, vy umělci bez davu, slávy, zisku!
Vás ona čtla sta ran v krvavé duši a srdce na perutích orla v trysku, až stopy její slzí bleskly v písku!
Cookies on Poetry Cove