Ji bavívaly nejdřív procházky
tak dlouhé v zpustlém parku za večerů,
u zdroje sedala tu v snětí šeru,
jenž valil se přes lesklé oblázky,
a sama dumala zde beze směru.
A dívala se do koruny stromů,
kde šer se snoubil s tajuplným leskem,
a srdce divným tmělo se jí steskem,
a často vyplašena hukem hromu,
pak sotva suchá dostala se domů.
Rej světlušek též stíhávala v houšti
a padajících miliony hvězd,
jež neznámý kdos jak rakety pouští
do prázdna v pustou dráhu lidských cest;
neb větrů žalnou poslouchala zvěst.
Lip stověkých se vlekla alejemi,
jak fantom bludný s hlavou svislou k zemi;
co myslila, to nevěděla sama,
jen zdálo se, že, co její ret němý,
jí v duší zlé se odehrává drama.
A kruhy dostávala kolem očí
tak pikantní v tom sfingy obličeji!
Když nad fontán se sklonila, tu její
se bledosti smál faun, kol něhož točí
se španělských much vír ve zlatém reji.