I zámek zpust’, co zmizela mu paní;
po smrti chotě jakby vyplašena
šla hledat těchy v svět a svému lkání
cíl radostný, však marně každá změna
jí byla zdrojem nových cest a přání.
Teď vrátila se po desíti letech
v to zpustlé hnízdo, srdce beze lásky,
na líčku mladost ve posledních květech,
kam vryla zima první sled své vrásky.
Však svěžest zbyla jí na bujných retech.
I hbitost v kroku i gracie v tanci
a v ušlechtilém, luzném hlavy sklonu
i plnost forem; snivou eleganci
má celý její zjev, jak ručej tónů
uchvátí duši, jako píseň zvonů,
když letní večer uhasíná v lese,
když cítíme, že krásný den juž hyne,
když na trávě se rosy krůpěj třese,
strom k stromu v stínu v objetí se vine,
a náhle „Ave“ zazní v tiši stinné.
A zní, jak hudba tichá ze dna moře,
jak zvěst o zapadlém si bájí městu,
půl plesu je v tom, ale půl též hoře;
to hledá k ráji ztracenému cestu,
to kvílí v stromech a to úpí v klestu.
A listí břízy a jehličí sosny
a rákosí vše zpívá a se chvěje,
nach červánků i luny paprsk rosný,
jež bledá nad stráně se kloní, směje,
vše s těmi zvony pláče, úpí, pěje...