„Zmoci jenom první hrůzy,
přemoci jen první strach,
skal se nelekati v chůzi,
jež se tyčí po stranách.
Nechť se vrší, nechť se šklebí,
mění v steré postavy,
nechť se tyčí proti nebi
v úzký průsmyk mlhavý;
nechť z jich skalin k noze sveze
v syku had se nejeden,
přímo jdi, co letí, leze,
mozku tvého stín buď jen!
Tam kde brána v skále zeje,
pevně projdi, schody dál,
tam se velký poklad kreje,
hleď, bys hodně nahrabal.
A pak prchej, s hromotřeskem
než ta brána zapadne,
na sto let bys raněn bleskem
v snění upad’ záhadné.“ –
Takto kouzelnice, baby
zněla drsná, hrozná zvěst,
ale poklad, ten jej vábí
na nejtěžší ze všech cest.
Z lesa vyšel, obří skály,
jak to děla, výš se pnou,
rysy jejich v tváře tály,
had mu syčel pod nohou.
Zmoci jenom první hrůzy,
přemoci jen první strach,
nohy kamení mu v chůzi,
tvář hned led a hned je nach.
Ještě krok, – však došly síly,
a když z mdloby své se zdvih’,
slyšel jen, jak vítr kvílí
v skalách vítězný jak smích.
Z jejich rýh a trhlin plesná
hrůzyplná ozvěna
v sluch mu hřměla: „Brána těsná
pro vždy je ti zavřena!“
Síly neměls’, proto drzý,
ale chabý smělče, zpět,
ztrátu nenahradí slzy,
pouze silným patří svět!“