V mé staré hlavě bzučí sonety –
včel v úlů roj. – Co dělat? – Pustím jej?
Tvůj vyhlídly si smavý obličej,
a věší se ti zářné na rety.
Že posud nemám rozum? – Klevety!
Jak zadržet jich skotačivý rej,
vždyť pouhý rozmar, starý čaroděj,
je posud pánem mým jak před lety.
V tvém srdci znělky místa hledají,
což neznáš báj, že v ňadrech Madonny
se slední včela skryla potají?
Ó, nediv se, že k tobě spěchají;
věř, cestou v tvoje květné záhony
svá žahadla vždy doma nechají.