Ba, chtěl bych sochař starých Athen býti,
vzít hlínu, Hélia v níž paprsk svítí,
ji hnísti v umných prstech, jejich vládě
až vzdala by se! V nekonečné řadě
bych vázy tvořil pestré, různých tvarů,
na kterých nymfy tančily by v páru,
a faunů sbor by na píšťaly pískal,
neb dívčí plná, bílá ňadra stiskal,
co Maenady, své thyrsy nad skráněmi,
by hřměly tancem rozdupanou zemí
ve změti hroznů, jablek granátových,
ve posách vábících a věčně nových,
a velký Pan, tím nepolekán ruchem,
kosmatou hlavou, krytou vázy uchem,
by na cikadu pějící se díval,
a vážně v její rytmus hlavou kýval.