Chrám temný byl, jen s kůru slabá záře
se lila, kdosi hrál tam na varhany,
a vodopád hřměl divý, rozpoutaný:
tož z píšťal tak i z duše samotáře.
Ten jeden hrál, a druhý u oltáře,
ve dlaních skráň, naslouchal zadumaný;
jim bylo: rajské z kořen stojí brány
a hluboko svět dole stopen v páře.
A hudba vlnila se jako sloky
nádherné básně, která konce nemá,
jak nebeského vojska pochod valný.
A pohlcena tónů veletoky
se duše obou chvěla děsem něma
v křest zvuků ponořena triumfálný.