Vzduch příštími je těžký závějemi,
jak andělských by křídel bílý shluk
tam tísnil se a čekal jen, až k zemi
by slétnul, pokyne mu zvonů zvuk.
Cos jako píseň na ret druhdy němý,
jak o harfu by dívčí prstík ťuk’,
se tlačí, srdce jásá zvony všemi,
snů přízí tančí smavý mládí Puk.
Strom ohromný zřím, ten až k nebi vzrůstá,
co svíce na něm lidské duše hoří,
jež v žití pravdu, dobro, krásu chtěly.
A křídel tíseň oblétá jej hustá:
to duše žen, jež v lásky svaté zoři
svět spasily tím, pro lásku že mřely.