Celý boží rok a dlouhý
hlídám lidský sen;
nejraděj pln čilé touhy
vyjdu v Štědrý den.
Pod nohou sníh zmrzlý chrupe,
vzdech kol křišťál jest,
dole já, výš měsíc cupe
v sboru třpytných hvězd.
Vyjdu z chaty na podměstí...
Všady světla dnes;
co plá kolem blaha, štěstí
zemí do nebes!
Zatočím se pod podloubím
vzhůru k radnici,
jedenáct u kašny troubím
v světel směsici.
Ze všech oken světla kynou,
strom za každým z nich,
větvemi se stuhy vinou,
cukrovinek sníh!
A těch dětských očí radost
plá až do tmy sem,
že má vlastní vstává mladost
jejich úsměvem.
Z všad to svítí a se třpytí,
zvučí přesladce,
po stříbrném kráčím kvítí
jako v pohádce.
I těm mrtvým na hřbitůvku
z moře vzpomínek
na každičkém vzplane růvku
aspoň plamínek!
Takto projdu městem celým,
cítím radost všech,
pod kůrem až stanu ztmělým,
utajím svůj dech;
poloukryt v zbožných davu
půl v kadidla dým
Ježíškovi ku pozdravu
dvanáct zatroubím!