Naše loď zas vjela jednou
v skalin strmé soutěsky,
tma kol; nevzplá nocí bědnou
nikde záblesk nebeský.
Bez kormidla dlíme skorem,
v srdci nepokoj a strach,
z dálky to jen dýchá morem
a noc leží na vlnách.
Jak dál bude, každý ptá se,
vzejde též z té noci svit?
V hromotřesku, v blesků jase
smíme den svůj pozdravit?
Či dál v temno řítíme se
jako chodec neblahý,
který zbloudil ve pralese,
dál jít nemá odvahy?
Můž se ještě více šeřit
pod tím krovem našich lip?
Váhá blesk? Proč neudeřit?
Věru, všem by bylo líp.
Změřeny by byly síly,
a nechť menší naše druž,
z těch, co po ráně by zbyly,
každý byl by celý muž.
Čekáme. Jak zlatá báje,
o Vánocích zní sem zvěst,
o vidinách, o snech ráje,
v kterých lidstvo bratry jest.
Uvěřili bychom rádi,
srdce letí tomu vstříc,
kol však pouze sykot hadí –
óh, je těžko věřit víc!
Buďsi! Nechť se obzor mračí,
přečkali jsme horších dob,
jenom v klidu a ne v pláči,
národ nezná, co je hrob.
Tak nechť vážně i v zlé době
buďsi radost sladkým snem,
vánoční strom lásky k sobě,
ve srdcích si rozžehněm!