„Tak jen mi ruku podej! – Za večera
jest milo pod lípami seděti,
jich vůně dýše z červnového šera,
svět snů spí v každém poupěti;
pojď, vzpomínek tam sladká klíčí sféra,
a my je umíme již z paměti!“
Tak řek’ jsem, a vím, že mluvím k stínu,
jen k fantomu svých smyslů vznícených,
že lákám obraz tvůj jen na vteřinu,
jak stíny Hellen u bran Stygických.
Kde jsi?... Kde meškáš? – Z dálky klepot mlýnu
a olší šum zní v snění mé jak smích.
To dobře vím, a přece mně jest milo,
se nechat klamem dále opřádat;
má holubice, královno a vílo,
a všeho cíle, co lze míti rád!
Hleď, samé zlato s lip se na mne slilo,
jak na tebe bych neměl vzpomínat!
Ó naděje má, třeba marná, ave!
Co může více smrtelník tu chtít?
Zda rozpozná, co ryzí tu a pravé?
Věř, Rozum spíš se mate nežli Cit.
Zas Naděj láká, zda-li marně? V tmavé
tak houšti plotu světlošky zřím třpyt.
A ten mne sílí, vede, ten mne těší,
o této chvíli ztracené že víš;
tak spory let zlých jediný mžik řeší
a v posled hořkostí všech sládne číš.
Ó, voňte, lípy!... V snů mých přízi věší
se muška písně – čas, bych zmlknul již...