Valkyra.

Jen mořskou děleni zátokou kdys vládli na severu král Bell a Hell, ten syna měl a onen měl zas dceru.

A Hell psal dopis Bellovi: „Jsem stár a smutno je mi, jsem churavý a uschlý štěp, jenž sklání se juž k zemi.

Mám syna, statný jest jak dub, máš dceru, bledou růži, líp v hrobě se ti bude spát, když přitulí se k muži.

Své říše spojme, srdce jich když klesnou do objetí, a mlhou kam lze dohlédnout, ať vládnou naše děti!“

A Bell dal Hellu odpověď: „Jsem stár – však doma, brachu, chci sám být vlastním vladařem, sám v koruně a nachu.

A kdo chce získat dceru mou, severní bledou růži, ten o ni se mnou ať zápasí, štít o štít, muž proti muži.“

To psaní Hell čet synovi: ten v divé vypuk’ smíchy: „Nech, otče, toho blázna sám vyléčím z dětské pýchy.

O dceru jeho nestojím, to děcko rozmazlené, mne jinam v lásky náručí má divá touha žene.

Já, otče, miluju Valkyru jezdící na černém koni, která se s vichry o závod nad hvozdy v mračnech honí.

Která na skále nad mořem z vlasů si vybírá řasy a hřebenem češe z jantaru své dlouhé, ohnivé vlasy.

Tu miluju, s ní každou noc když bez hvězd moře se chmouří, spím v sluji; v jakých objetích nám srdce vrou a se bouří!

Teď meč a štít a na koně! Jdu ztrestat starého blázna; štít o štít, proti muži muž, to má též odpověď rázná!“

Roh zazněl, most juž dolů slít’ na hradě krále Bella, král v zbroji stál tam, ve větru šedá mu kadeř se chvěla.

Na dcery svojí ženicha tam čekal s mečem v pěsti, a moře bilo do břehu, lkal racek smutné zvěsti.

Roh zazněl zas a Hella syn se žene proti králi: „Ne pro tvou cukrovou princeznu ten žert jdu zkusit malý;

leč zkrotit směšnou pýchu tvou, štít o štít, muž proti muži; ta rána – tvojí hrdosti, a ta – tvé bledé růži.“

Štít zaduněl, Bell k zemi kles’, tvář jeho smrtí bledá; v tom v mraku zazněl divoký křik: „Zabil’s mi otce, ó běda!“

Jak hlavu zved’ syn Hella, zhled’ svou milku, letěla mračny; „Zabil’s mi otce, klet budiž, klet, buď klet, ó havrane lačný!“

A chytla jej a v divý rej ho strhla na koně k sobě, a jeli, bouř jim v zápětí, nad moře dunící v zlobě.

Na hradu svého cimbuří v myšlenkách seděl Hell starý, číš vína před ním netknuta, žal v srdce mu zatínal spáry.

Sen jediný jeho života teď zmařen hrdostí Bella, syn jeho miluje Valkyru... a jeho hlava se tměla.

V tom divá zavála vichřice, kraj mračen až k zemi sahá a z něho výkřik zní divoký: „Zde svého syna máš, vraha!“

A ruka z mračen hodila mrtvolu ku nohoum krále, a větrem smích zněl šílený a mračna se choulela dále.