Ten starý pokřik vítězného Galla
se po věcích vždy občas lidstvu vtírá,
když naděj na vítězství práva malá,
když mizí v dobro víra;
pod barbarů jhem jak zněl v ústech zloby,
jej nových kultur doba zpět zas nese,
přes trávu, otroků jež věnčí hroby,
v svět znovu rozlehne se.
Zní spadlých chrámů troskami a prachem,
zní v strojů hvizdu a v komínu kouři,
zní nad slzami i nad krve nachem
v odbojů nových bouři.
V žalářů chodbách okovy on chřestí
a krotkým pěst zatínat v hněvu učí,
jak Mefisto se vysmívá snům štěstí
v číš illusí jsa žlučí.
Jej chudina zná nad vyhaslým krbem,
jež láska zve se, hanba na své pryčně,
již Golgaty zněl kdysi nad pahrbem,
zní světem ustavičně.
Neb Eli! Eli! – Přemoženým běda!
Jen variant je poslední té písně,
za kterou stín se zapomnění zvedá
v sny odsouzených přísně.
My skoro zvykli v havraní ty skřeky,
kterými zloba vždy svůj návrat hlásá,
nad hlavou dědů zněly dlouhé věky,
i vnuka až to drásá!
Je cítí stařec nad hrobem i dítě,
kterému jazyk z úst má vyrván býti,
muž, s kladivem či s perem od úsvitě
jenž o své rve se žití.
O sílu mít, kde není smilování,
kde pokrytstvím a lží jsou dějin řádky,
na váhu soudů věčných v umírání
je moci vrhnout zpátky!