Noc bouřná... Vichr, šakal, vyje, sníh s drobným deštěm v okna bije; jeť krásná zimy poesie, kde teplo, pohoda a zář
se šíří z krbu, který praská, kde v očích svítí ples a láska, kde polibkem se shladí vráska a úsměvem se jasní tvář.
Jak ale nemyslet na chudé jizby stmělé, kam v okna kreslí mráz jak výsměch květy své, kde šero v koutech jest i v myslích po dny celé, kde duši zoufalství a bída tělo rve?
Čím venku víc bouř soptí divá, tím tklivěj samovar si zpívá, a mladá sličná dívka snivá se kloní nad knihu neb rám,
pod rukou jí sta drobných květů vyrůstá rychle jako v letu, teď nad básníka vzletnou větu se chýlí, v sladký jata klam.
Jak ale nemyslet na ubohé ty ruce, jež zdrány do krve, z nichž padá jehla již, a ještě naposled se vzepnou k nebi v muce, však nebe hluché jest a mrtvá kolem tiš?
A jako vločky sněhu v reji v taneční síni párky spějí, za krajkou vějířů se krejí tu rozpaky, tam vyzvání;
ze šampaňského letí zátka, v to smíchu zazní hudba sladká, ó miluj, žití doba krátka, čas jako vichr uhání.
Jak ale nemyslet na stoly nepokryté, o kůrku poslední kde divý zápas vře, kde hladem v zoufalství – ó hvězdy, vy to víte! – na sněhu podušce sám chudiny syn mře?
A vášeň jak oř bez otěží hřmí sálem, nad nímž kletba leží, zde hromady se zlata věží a rozmar hry je pánem všech,
a zlata víc a karta letí a výsměch, křik jí ve zápětí, a v stříbrňáků nové změti žár hrabivosti k nebi šleh’.
Jak ale nemyslet na ulice, kde vdova se v strachu o děti rve s větrem, potácí, před krámem stane teď a rozmýšlí se znova a v dlani mozolné groš slední obrací?
Ó propasti, ó bídy tůně, kde člověk mře neb hladem stůně, sbor Eumenid ve vašem lůně se skrývá, avšak nedřímá,
pozlátkem lidskosti jen tají se děs váš zhouby na pokraji – ó dokažte mu, že jest bájí, než na dvéře nám zahřímá!
Ó pomoc ubohým, již v bídy tmách se brodí! V těch nocích bouřlivých, kde kvílí vichrů sněm, mně zdá se, po zemi že Kristus, žebrák, chodí a zimou chvěje se a pláče nad světem!
Cookies on Poetry Cove