Já zřel, jak v zasněžený svět
kýs velký Anděl míru slet’;
až do zenitu v dálku mhavou
se ztrácel ohvězděnou hlavou
a dole hustá pára bílá
to jeho dlouhá říza byla,
z vod perutě se jeho vzpjaly,
a ty svět celý objímaly.
Já zavřel oči, ve tmě však
zřel Anděla mé duše zrak.
Stál ustavičně, níž se klonil,
v svá křídla celý svět juž clonil
a všecku bídu, kletby, lání,
vzruch k dobru, modlitby a lkání
s tou tíží lidských losů celou
na křídlech vznášel kams v dál ztmělou.
Ó chtěl to všecko k bohu nést
a říci: Zde tvé dílo jest!
Je dobrým nazvals po stvoření,
teď slyš ten jek, ten pláč, to vření!
Přej, člověku se vznésti k výši!
Snad lepším bude, tobě bližší.
To Anděl chtěl – Tíž lidských bolů
však strhla svět zas v propast dolů.