Ví strom, když svoje zlaté listy střese,
kam zažene je vichr v podjeseni?
sám smuten stojí v tichém zamyšlení,
o nových listech sní, jež máj mu nese.
Na mojich ústech když tvůj ret se třese,
kdo včerejší by čítal políbení?
Ó písně touhy! stichlo vaše znění
a v duši mé jest jako v spícím lese.
Až přijde jaro, strom se zaskví znova
a duše má snad mnohým vzplane květem
a mnohý sen se vtělí v písně slova.
Však v zimě sami dva si buďme světem!
Ó milenky mé ústa purpurová,
teď buďte vy mé lásky interpretem!