Sám v poušti v zápase i odřikání
stkal’s budovu svou, jež se nad svět vznáší,
ji citem stkal’s – však třeba též je dlaní,
z nichž každá stavivo i trámy snáší.
Je třeba při všem učenníků míti,
ne synů těla, synů třeba ducha,
je nutno jako kojná napojiti
lví silou, vláhou v příští půtky sucha.
Tys volil všecky z lidu muže prosté,
šli za tebou, ač chápali tě sotva,
však věděl’s dobře, pouze z ducha vzroste
mi skála, v níž se chytne duchů kotva.
Své dědictví tak prostým dal’s a malým,
však Jidáš mezi nimi hned byl, zrádce,
a Tomáš, pochybovač – změnám stálým,
sám nevěda, tak’s podrobil své stádce.
Pak na zem přeneslo se tvoje nebe,
míň lásky v srdcích, na rtech více hromů...
v svých učních sotva dnes bys poznal sebe,
ach, komu z vlastních lidí věřit – komu?