Hle, již táhnou z Valencie s dobrým Cidem z Kastilie, pěší táhnou, jezdci táhnou, sbory dobře seřaděné.
Bermudezi, reku smělý, přede všemi neseš prápor, branou Culebry jde vojsko odcházejíc na bojiště.
Geronimo arcibiskup nejdřív jede v dobré zbroji, proti králi mouřenínů, jenž se Miramamolin zve,
který k zápasu jde s Cidem, dobýti chce Valencie. Pohanů padesát tisíc za prápory Maura táhne,
seřaděná, vyzbrojená vojska již se k sobě blíží. Ale Maurů také množství, křesťanů jest malý počet,
v kruté, zdá se, tonou tísni. A hle, tu k nim v dobré zbroji Cid se blíži přestatečný vztýčen na své Babieçe.
A on volá silným hlasem: „S námi Bůh i svatý Jakub!“ Maurům v bok lid jeho padá, vše kol bije, vše kol raní.
Vesel Cid se dívá kolem, jak je vztýčen na svém oři, dobrém oři, Babieçe, paže svoje koupá v krvi,
v rudé krvi po záloktí, přes mrtvoly Maurů jede. Jednoho tu potká Maura, jenž měl smělost v tvář mu patřit,
ostatní se obrátili, prchli, opustivše pole. Za nimi jda v rychlém sledu, konečně se s králem setkal,
třikrát s ním se utkal v boji, pod ochranou pevné zbroje. Dále nesla Babieça polem dálným svého pána,
do dálky moh on se dívat, věrné oštěpy by zhledl, ale Maur mu dávno zniknul, v zákopu se jakéms ukryl.
Tisíc vojínů a pět set ze všech, kteří vyjeli s ním, pouze králi tady zbyli zajatí a mrtví druzi.
Zlato, stříbro, krásné koně vítězi vše zbylo v kořist, i stan bohatý a krásný neviděný u křesťanů.
A v tom stanu zajatcem byl Don Alvador Salvadores, který vesel teď a s chutí s ním se do otčiny vrátil.
Jimeně i dcerám jejím líbilo se toto všecko.
Cookies on Poetry Cove