Ty nosíš v sobě světy běd a blaha,
ba skoro sama život jsi zde celý,
kde zárodky všech citů odumřely,
jen tebou tryská soucitu zas vláha.
Buď Isis v závitkách, či zjev se nahá!
Kol tvých úst bloudí pravdy zlaté včely
s myšlenky medem; vždy tvůj pohled vřelý
v led srdcí sobců svatým ohněm sahá.
A proto s námi vytrvej, ó Psyché,
a neusni nám ve ňadrech ni v mozku,
tam dýchej žár a krve var a vření.
Ty aureolou ozař každou trosku,
ať zrcadlí se věčnem naše chtění
jak svaté hvězdy ve zátoce tiché.