V tvém objetí, kdy v drahé oči tvoje
zrak pohroužen svou celou věčnost hledá,
zřím, jak tvá duše bílé křídlo dvoje,
jak chtěla by mi odlétnouti, zvedá.
Však polibky mé, ty ji táhnou dolů,
má objetí ji zpátky rvou v moc temnou,
by věrná sestra mojich tuch a bolů
dál na všech cestách trnitých šla se mnou.
A ona dobrá, čistá holubice
si říci dá a zpět se vrací k žití,
ji v nachu zřím, jenž zbarví tvoje líce,
jímž pod polibky mými tvá pleť svítí.
A líbaje tě šeptám: Rajský ptáčku,
máš času dost v pouť světy přetajemnou,
pojď, haluz těchy snes mi ve zobáčku,
dál na všech cestách trnitých buď se mnou!