V těch nocích, v kterých jasmín dýše vůní,
v mé srdce láska sletla jako sen,
to z dumy kukle vzletlo na výsluní,
jak motýl křídla zvedá v zlatý den.
Já, noci milenec, teď rád mám den,
dlím stále tvojich zraků na výsluní,
a život ubíhá jak hudba, sen,
jak zrnko mošusu se taví vůní.
Má duše květ je, láska na ní vůní,
co v ní se míhá, perlový jest sen,
tak lilije se tlačí na výsluní,
když rosu v ňadrech osloní jí den.
Když slunce okem blýská modrý den,
jak zlatokřídlé mouchy na výsluní
se honí myšlenky mé, rým a sen,
a všecko dýše ňader tvojich vůní.
Mé srdce chví se pod tvých vlasů vůní,
z tvých ňader hloubí vstává modrý sen,
a čela tvého zářném na výsluní
se snoubí klid, jímž dýchá letní den.
Ó naplň září svou mi každý den,
rád umru touhou tvojím na výsluní,
co stoupá po hvězd řetěze k nám sen,
co jasmín, srdce jednou dýší vůní!