V těch dobách těžké zkoušky, drahá,
kdy důvěru svou chceš mi brát:
ó, pomni, jak to k srdci sahá,
ó, pomni, kterak mám Tě rád!
Žel, nemohu než říci slovy,
co cítím v srdce hloubi plát,
však povzdech i sten každý nový
dí jasně, kterak mám Tě rád.
Čím závisti je zasyčení,
jímž nepřízně se ozve had?
V to velké chtění mé a vření,
jímž Tebe mám tak z duše rád?
Co platno onen plamen skrývat
a líčit lhostejnost a chlad,
kdy každou kapku krve zpívat
já slyším: Mám Tě, mám Tě rád!
Věř nebo nevěř – zdrť mé žití;
kol hřbitovních až půjdeš vrat,
pak uslyšíš vše šeptat kvítí;
Ó, mám Tě, mám Tě, mám Tě rád!