Řad přísných svědků dumy moje hlídá,
jak svědomí mé před mé duše zrakem
vždy stojí, lehký ať se vznesu ptákem,
ať zkrušeného do prachu rve bída.
Hled na ně za tisíc mi kritik vydá,
dnes vzpruhou duchu jsou a zítra tlakem
a mírou vždycky, aby ani mákem
se z dráhy nesmekla mé loďky přída.
Let řadu žijem spolu. Víc jich stále,
a přísnější vždy proto moje práce,
můj úsměv řidší, v čele hlubší rýhy.
Jich dav mne učí, spokojen být v mále.
Žehnány buďte něhou resignace,
má druži přísná, nejlepší – ó knihy!