Bože! Květů plné hrstě
klíčí z této staré prstě.
V zvadlých listech hnědých stářím
petrklíč dí: Zlatem zářím!
V holém proutí, kam se kloním,
fialka mi šepce: Voním!
Ba i z černé hlíny sivý
mech se tlačí přívětivý.
Listí suché v stráni, dolu,
zdaž to nejsou zbytky bolů,
kteréž, zimou když se chvěla,
stará země přetrpěla?
A přec znova v ní to pučí,
hárá, bouří, raší, zvučí.
Z listů zvadlých v nové kráse
tisíc květů pozvedá se.
Básníku, sem obrať zraky,
čti zde, co ti zbývá taky:
Z trudů starých, z dumy plísně
nový život, nové písně!