Ať pod kaštanem, lípou, akacií,
vždy kyne, vábí, láká svůdně stín,
a chvíle jdou, co dlíš v něm, hravě míjí,
on jako víno skalních ze hlubin.
A jeho taj? – Že věčnosti je syn.
On chladí mile, konejší a zvedá,
jen svěř se mu, on zlíbá ústa ti.
Jest sám. Ne, nikdy: dívka pod ním sedá –
chceš odejít – a musíš zůstati;
Samota zve se tato dívka bledá.
Jen svěř se jí a zahrne tě celá,
dnes Láska, zítra Smrt se bude zvát;
tříšť jabloňových květů na tě schvěla
a šeptá mdle: Pojď, hochu, čas je spát,
jsem stín již poslední – ó, chtěj se vzdát!