Ó srdce, luzná pohádko,
tak plna snů a vůně,
jen uvěřit ti na krátko
a věčně člověk stůně!
Ó srdce, drahý kamene,
když osud v tebe pěstí,
ty jiskry metáš plamenné,
z nichž rodí se pták štěstí.
Ó srdce, loutno zvučící,
ať v bouř neb časů přízni,
tón každý perla zářící
a žal, když v prázdno vyzní!
Ó srdce, zdroji v stínu skal,
čím do tebe víc bláta,
tím čarněj v tobě západ vzplál
pln purpuru a zlata!
Ó srdce, divná zahrado,
kde tisíc růží dýchá
a nejvíc těch – ó záhado! –
jichž osten až v krev píchá!
Však nechť i píchá – krve val
nechť zaplaví tě cele,
líp v tobě smrt nést, pekla pal,
než noc a popel v těle!
Zvoň dál mi v ňadrech, pohádko,
tak plna snů a vůně,
poslední božství památko,
po kterém člověk stůně!