Spějí luhem poutníci s myslí zbožnou, věřící, s rtů jim svatý splývá zpěv, nad nimi vlá korouhev.
Celý kraj plá do zlata a má duše dojata, jak zří s štěpů padat květ, do mladých se stápí let.
Štěpy starých jabloní, jak je vánek nakloní, střásají kol vonný sníh, ten plá v trávě, v kolejích.
Květy tak a vůní jdem jako básní, jako snem, s výše, zdá se, padá zpěv, nad námi vlá korouhev.
Chodíval jsem s nimi tak, zanícený blahem zrak jak se stáčel ke korouhvi, od korouhve do oblak!
V středu sluncí, hvězd a lun, dobrý Bůh kde měl svůj trůn, andělů kde chvalozpěvy zněly statisíci strun!
A já svatou touhou plál, bych tam jednou v koutku stál, prostý žáček, v světlo světa zrak se pozvednouti bál.
Víro, květe nebeský s věčných sluncí odlesky spadlý s větví věčných hvězd do kolejí prašných cest!
S processím jak šel jsem dál, s květy jsem tě srovnával, s jabloně jež svým polibkem vonný větřík v cestu svál.
Hvězda bílá, nachová... obé krok náš pochová, padne na ně bláto, prach všedních tužeb, malých snah.
To juž úděl květů všech, sprchnout jako sen a dech; za nimi však plod se tlačí, ten já vidím na stromech!
Ten já trhám, ten mi vhod; poznání jest onen plod, na stromu on pravdy roste u edenských svatých vod.
Sladké květy illusí, šlapte je, ó soudruzi! V plody příští vědy, práce já se dívám bez hrůzy.
Blahý v šťastné závrati, mohu s vámi zpívati: Sprchni květe, zraj dál plode v kosmu valné souvrati!
Spějí luhem poutníci s myslí zbožnou, věřící, s rtů jim splývá svatý zpěv, nad nimi vlá korouhev.
V pršce s vonných jabloní jen se hlava nakloní, s každým květem nebeský sen o dno duše zazvoní.
Cookies on Poetry Cove