Hučí řeka, rákos šumí,
ptáče v keři podřimuje,
jak stříbrný vínek noci
nad vodami luna pluje.
Mezi vlny, mezi keře
hází dlouhé, světlé stíny –
aj, z nich také jeden padnul
v mého srdce rozvaliny.
Padnul a tam našel písní
jako poupat z jara v keři,
že kdo nezná boly lásky,
nepochopí, neuvěří.
Temno, ticho – i ta řeka
stišila se v této chvíli,
z dálky zní jen šumot její,
jak pláč přátel u mohyly.
Na vlnách spí měsíc bledý...
Mně tak volno, mně tak milo,
jako by se v mojich slzách
celé nebe zrcadlilo.
A mně zdá se, že ty slzy
na vodách jak jiskry hrají
a pak v dálce na obzoru
jako hvězdy prokmitají.
A mně zdá se, že má láska
jako slunce v mocném plání,
jak ohnivá nebes růže
ke rtům mým se blíže sklání.
Napínám zrak v temnou dálku,
hledím k nebi, hledím k zemi –
aj, hle tam se něco míhá
mezi stromů haluzemi.
Snad to pták své hnízdo hledá
na pobřeží v hebkém mlází,
či to měsíc mezi vlny
stříbrné své růže hází?
Či snad rybka vyšvihne se
nad kořeny v zemi tlící,
či snad stará vrba vztáhla
rámě ke dnu po měsíci?
Či to bludné srdce moje
předešlo mne v zpomínání,
a tam čeká, darmo čeká
a zas věří na shledání?